O lidech s nástroji i bez... podruhé a fotografce Aleně Šustrové

V berounské kavárně Jiná káva (U Kasáren 192) je do 28. února k vidění výstava fotografií O lidech s nástroji i bez… podruhé. Autorku těchto hudebních portrétů, fotografku Alenu Šustrovou, jsme požádali o krátkou charakteristiku výstavy.

Co tedy návštěvníci uvidí, z jakého období fotografie pocházejí a kdo všechno jsou lidé s nástroji i bez, které jste fotografovala?

Fotografie pocházejí převážně z loňského roku, vždyť první hudební fotografii jsem udělala v září 2007... Jsou to lidé, kteří hrají muziku, kterou takzvaně „velmi můžu“. Nejsou to tedy až tak mainstreamové tváře, přestože zde diváci najdou třeba kapelníka Čechomoru Karla Holase, Roberta Křesťana z Druhé trávy nebo Ondřeje Havelku. Mám ráda jazz a alternativní hudbu, takže zde návštěvníci uvidí ne tolik známé, přesto velmi zajímavé tváře... Málokdo například poznal známého jazzmana Jiřího Stivína, protože bez své tradiční kšiltovky vypadá úplně jinak. Fotografie ale vznikla na adventním koncertu v berounském kostele, kde by čapka byla symbolem neúcty k tradičním hodnotám.

O výstavě víme, méně o její autorce. Můžete se čtenářům představit?

Jsem úplně nezajímavá úřednice městského úřadu, která občas fotí, a když jí bylo mizerně, vydala dvě básnické sbírky, jinak ale nic zvláštního...

Takováto odpověď vyvolává zvědavost, tím spíš, když vidíme vysokou úroveň Vaší tvorby. Kdy a jak jste s fotografováním začala? Byl to koníček už z dětství?

První fotoaparát jsem si koupila na podzim 2005. Byl to kompaktní digitál, na který jsem pořizovala své první záběry. Protože s jídlem roste chuť a také časem zjistíte, že by fotoaparát měl umět ještě tohle nebo támhleto, koupila jsem si digitální zrcadlovku. No a protože jsem nakonec z focení krajin přesedlala na focení muziky, musela jsem nakonec znovu „přezbrojit“, a teď snad budu chvíli spokojená… Takže to koníček od dětství opravdu není, ještě před pár lety, když se mi manžel snažil vysvětlit závislost čas – světlo, jsem ho okřikovala, že to stejně nikdy nemůžu pochopit a že je to jakoby na mě mluvil svahilsky…

A jak spolu souvisí fotografování a Vaše poezie? Prozradíte nám něco o vydaných básnických sbírkách?

První sbírka Záplaty na duši byla vydána v roce 2003, druhá Pavučina smutku a naděje v roce 2005. S fotografováním nesouvisí, snad jen v tom, že obojí vyžaduje trochu toho cítění. Verše vznikaly v pro mě velmi bolestném období – během půl roku jsem pochovala tři blízké osoby, včetně mé maminky, navíc mne zklamal člověk, který se léta tvářil jako přítel, do toho se vloudily ne právě harmonické pracovní vztahy. Je ale jisté, že kdybych verše psala dnes, určitě bych je doplnila už ne ilustracemi, ale svými fotografiemi.

Co všechno fotografujete – na Vašich internetových stránkách nejsou jen muzikanti…

Původně jsem chtěla fotit jen krajinu a barevně, takže nakonec podle onoho přísloví o odříkaném chlebu a největším krajíci, fotím nejvíc lidi. A černobíle. Je pravda, že odjakživa poslou- chám muziku, proto asi nakonec k focení muzikantů mělo dojít.

Je pro Vás fotoaparát zároveň prostředníkem k setkávání se s lidmi a hudebním světem, který máte ráda? Nezklamali Vás někteří z nich nebo naopak příjemně nepřekvapili – ne každý bývá takový, jak ho vnímáme například v televizi.

Ano, fotoaparát je jakýmsi prostředníkem, je to ale spíš jen důsledek. Pokud chci někoho fotografovat, jdu se s ním nejdříve domluvit, nebude-li mu to vadit. Zatím jsem byla vždycky příjemně překvapená vstřícností oslovených, včetně takových velikánů, jako jsou třeba Laco Deczi nebo Štěpán Rak.

Čím Vás láká a proč je Vám bližší právě černobílá fotografie?

V muzice je barva tak trochu navíc, také ji málokdy můžete úplně ovlivnit. Hraje se často v prostorách, které k tomu nejsou vůbec určené, svítí k tomu amatér, který pustí z jedné strany červený a z druhé žlutý štych, což většinou tváře doslova rozmaže a slije…V krajině je to naopak o barvě, která vypovídá o ročním i denním období.

Máte nějaký svůj vzor mezi renomovanými fotografy?

Vzorů mám dost, nejen mezi renomovanými fotografy…

Jaké jsou Vaše další plány?

Zkoušet, kde až jsou mantinely, kam můžu a co zvládnu...

Za rozhovor poděkovala Blanka Vševidová